Maja Lanni
Tvoření se prolíná celým životem.
Je to něco, co mě rozvíjí.
Dává fantazii křídla i realitu.
vzlétněte semnou.
"Příběh mého tvoření"
Jsem neúnavný tvořivec. Naplňuje mě to a nabíjí. Kamkoliv cestuju, jede semnou alespoň nějaké drobné tvoření. Ráda vyhledávám různé návody, zkratky, vylepšováky a finty. Dělám si denně alespoň chvíli na nějaké tvoření a každý den mi tak dává o něco větší smysl.
I k tomu jsem musela dojít. Vždycky jsem ráda tvořila, ale nikdy jsem to nepokládala za "pořádnou práci".Taky máte v hlavě toho skřítka, co vám říká, že jste k ničemu? ;)
Myslím, že můj příběh začíná podobně, jako příběh mnoha dalších žen. S těhotenstvím, porodem a matařstvím se něco změnilo. Já jsem se změnila. Mé vnímání světa a priority se změnily.
A chtěla, a potřebovala, jsem změnit i můj svět, ten rytmus v jakém žiju.
I mou práci. To jak a kdy pracuju.
Hlavně se naučit jak a kdy pracovat, když je tady malý človíček, který sice neuvěřitelně rychle roste, ale stále by mě nejradši měl 24 hodin denně, 365 dní v roce k dispozici. Ideálně 100% přítomnou, láskyplnou, vnímající, chápající, milující.
Do toho je zde moje touha se seberealizovat, která po porodě přirozeně na chvíli ustoupila, ale postupně přícházela o to silněji a naléhavěji. Moje neustálá potřeba smysluplného tvoření.
Potřeba se projevit a seberealitovat v mém případě vede k podnikání. Ale aby to nebylo uplně jednoduché, přicházejí do toho osobní démoni, které navíc dítě pomáhá patřičně tahat na světlo. A taky vymyslet jak malovat a tvořit, aniž by dítě pomáhalo je docela výzva. Nebo lépe usměrnit jeho pomáhání, abych mohla stále odvádět kvalitní práci.
Tak se ve svém osobním pekle prodírám přes okamžiky, kdy jsem 14 let netančila, protože se mi v družině smáli. Kdy jsem na více než 6 let přestala malovat, protože jsem uvěřila, že je to zbytečná ztráta času. Kdy jsem si pod nevědomým vedením okolí a rodiny vytvořila v hlavě klece, ze kterých se jen obtížně dostávám ven.
Znáte to? Myslím, že ano.
Ale s tím vším může pomoct malování nebo jiný projev, uvolnění duše.
Každý máme nějakou dobu temna. Dobu, kdy se zasekáme v bahně naší duše. A je jen na nás, jestli se zastavíme a utopíme se, nebo tim, byť milimetr po milimetru, projdeme a tím se uzdravíme. Postavíme se své minulosti, svým zraněním a uzdravíme se.
A že to může být dlouhá cesta? Čím dřív začne, tím dříve skončí. Navíc na to máme celý život.
Znovu se naučit zpívat, malovat, tančit životem.
Vidět ty malé každodenní krásy, paprsky slunce v jinak zataženém dni.
Znovu objevit vášně a talenty z dětství. Svléknout duši ze všech těch těžkých masek a ukázat se ve své pravdivosti. Spousta lidí tvrdí, že neumí zpívat, tančit malovat.
Umí. Jen to dlouho nezkoušeli.
Jako děti jsem všichni uměli tančit, zpívat, uměli jsme se vyjídřit obrazem. Nebyl dokonalý, jistě, ale byl a my jsme věděli, že je důležité si užít ten proces. Výsledek přišel sám a pokaždé o něco lepší.
Tak to totiž v životě je, roste to, kam upíráme pozornost. Znám nejeden příběh člověka, který začal malovat „na staré kolena“ a protože se kresbě/malbě věnovali, tak se velmi rychle zlepšovali. Každý výsledek byl jiný, jedinečný a překrásný, protože si užili proces tvoření. A to, jakou energii do obrazu nebo jiného výrobku vkládáme, takovou energii si výrobek nese.
Tím můžeme předměty i "nabíjet". Vytvářet je se záměrem.
Pokud kreslím obraz, pouštím si příjemnou hudbu a soustředím se na to, co do něj vkládám.
Když vyrábím karetku, také se soustředím, vkládám ochranu, povzbuzení, cokoliv.
Často se mi stává, že když se vracím ke karetce, tak se mi začne v hlavě přehrávat hudba, nebo film, který jsem si při tvoření naposled pouštěla.
Proto jsem velmi opatrná, v jaké náladě a dalších okolnostech tvořím. Dávám pozor na to, co do výrobků vkládám.
Využívám toho třeba při práci se symboly, soustředím se na to, co symbol představuje, zapálím si svíčku, představím si scénu co chci aby výsledek vyjadřoval.
Svou tvorbou vám chci pomáhat vyjádřit se, učit vás se projevit ve své autentičnosti. Pomáhat sobě, i vám.
Chci vám svou odvahou (byť těžce vydobytou a kulhající) ukázat směr, pomoci vám vyjít ze skořápky, najít se, setkat se se sebou. S tím malým zapomenutým dítětem, které ví co chce a jak toho dosáhnout může vymyslet ten dospělý, ve kterého jsme vyrostli.
Dítě v nás ví a zná. Jen si dát tu volnost. Dovolit si to. („dovolit si“ je moje velké téma)
Tohle je kus mého životního příběhu. Byť chvílemi všeobecně rozepsaný.
Myslím, že podobné příběhy má každý z vás.
Ráda naslouchám příběhům ostatních a sbírám inspiraci pro své tvoření. Pro malování obrazů, emocí. Ráda zjištuju, jak každý vnímá svět jinak. Je to velmi fascinující a obohacující.
Věřím, že vám svým sdílením, tvorbou, malováním mohu doplnit nějaké kousky do puzzle vašeho života.
Ať už zamyšlením, obrazem, který potěší oko nebo pomůže vyplavit emoce. Pomoci se cítit krásnější, díky jedinečnému tričku. Vyrobit talisman, ochanou podporující karetku. Svatební karetku, která vám bude připomínat svazek s partnerem. Karetku - opasek, který vám pomůže a bude připomínat nutnost osobních hranic. Klíčenku, která vám připomene teplo a pohodu domova.
Můžu vás naučit malovat. Naučit se vyjádřit skrz barvy, zútulnit si byt nebo šatník.
Ráda bych vám dala odvahu k sebevyjádření a jedinečnosti.
A nebo naučit techniku mých oblíbených karetek. Jak s nimi meditovat a vkládat záměr. Na které je potřeba se koncentrovat.
Jak tvořit VĚDOMNĚ a s láskou.
Co vlastně všechno umím? Navrhy loga, malování, kresba, malování na textil, pletení karetek, tkaní korálkových náramků, háčkování, pletení, tkaní na hřebenovém stávku, ručně vázané sešity, vyšívání, pletní z pedigu, šňůrky na lucetce, jednoduché šití, "peckáčky" - peckové nahřávací polštářky (až konečně pořídím malý tkací stav, budou i ručně tkané, tkala jsem to na kartonové desce a cca 15x30 cm jsem dělala tři týdny a to jsem se tomu věnovala 3-6 hodin denně!)
