KDO JSEM
Markéta Damcová
PoPorodní dula,
Laktační poradkyně
a v neposlední řadě matka
Jsem nevyléčitelná optimistka, kreativní lesana a spokojená matka, která považuje život za skvělou hru. Cestu, kterou si je třeba zjednodušit a užít. I když to někdy vrže. Mojí prací je pomoci ženám naladit se na miminko a naučit se pečovat o sebe i dítě po porodu. Zároveň respektuji jedinečnost každé ženy i dítěte. Poskytuji nejen psychickou podporu a přináším pohled "zvenku".
Moje šestinedělí bylo převážně pohodové a krásné období, na které ráda vzpomínám. Období sbližování se synem, hledaní společného rytmu a učení porozumět si navzájem. Většina tzv. "dobrých" rad mě nechávala klidnou. Na velké množství bludů, které kolují, jsem byla připravená, takže mě vcelku nic nerušilo z mého malého světa plného lásky, klidu a pohody.
Samozřejmě, nežijeme v utopii. Občas se našlo něco, co mě rozhodilo. Hormony se rozhoupaly, ale když se dívám zpětně, vždy mi to pomohlo vyřešit nějakou ne zrovna příjemnou situaci. Takže jsem vlastně ráda. A okolí je stále překvapeno, jak hodné a samostatné dítě mám.
Zatím u nás platí: Spokojená matka = spokojené dítě.
Ale ne každá matka to tak má.
Většina nově „zrozených“ maminek má pochyby. Celý život jsme učeny věřit autoritám.
Jsem v okolí svědkem neustálých bojů s dítětem. Matky jsou tlačeny do něčeho, co by samy nedělaly a vlastně to ani nechtějí, ale "jinak to nejde". Jsou natolik bezradné, že slepě a s důvěrou poslouchají rady, které nadělají více škody než užitku.
Jsou často stresovány tím, co by "měly" a co "musí". Jako bonus jsou přesvědčovány o tom, že teď mají dítě, takže jim život skončil a nastávají starosti. Tak musí trpět, ale na to si přece časem zvyknou. Navíc, když to dítě hned od začátku dobře vycvičí, tak to s nimi bude k vydržení. Jako druhý extrém jsou zase ženy, které se snaží celému okolí dokázat, že život nekončí, maminka se snaží stíhat to, co předtím a v tom shonu už ji na dítě tak nějak nezbývá čas.
Nakonec matky, které jsou tímto zbytečným bojem vyčerpány, ještě ze srdce děkují dotyčným osobám za rady a pomoc, protože bez nich by to vůbec nezvládaly.
Jestli by to vůbec bylo potřeba zvládat, je otázka druhá.
Když jsem byla těhotná, velmi jsem se zajímala a dohledávala informace o porodu. Co potřebuji zařídit. Které papíry do porodnice vlastně musím mít. Prakticky neustálé návštěvy doktorů. Jak můj porod ovlivní panická hrůza z injekcí. Co si mám obléct, když ze svého šatníku nic nedopnu. Proč hledám hrníčky v ledničce. A miliony dalších důležitých, nedůležitých, či naprosto nesmyslných otázek.
Vždycky jsem byla "lesana" a hodně kontaktní člověk. Už v těhotenství jsem se těšila, jak se budu s malým tulit a nosit v šátku. Rady okolí, že si ho rozmazlím a že to vlastně ani fyzicky nezvládnu, mě nechávaly chladnou.
Na hlavu padlé mi přišly rady, abych ho na sebe hlavně nezvykala. Nějak mi to stále hlava nebere. Jak mohu nezvykat a rozmazlit své dítě, které už si 9 měsíců zvykalo na mou přítomnost a rostlo přímo pod mým srdcem?
Přišlo mi, že se na to dívám úplně opačně než většina lidí z okolí. Miminko je už před narozením zvyklé, že je u nás neustále. Do toho se mu při narození přidá spousta nových podnětů, pocit hladu, vylučování, teplo, zima, no je toho moc.
Tak proč mu to neulehčit? Proč bych svému dítěti neměla dát pocit jistoty, že přesto, že se všechno změnilo, já jsem stále tady?
Umínila jsem si, že mým úkolem je postupně ho učit, jak být samostatný. Dát mu prostor k objevování světa. Ale zároveň jistotu, že jsem tady, že se má kam přijít "schovat", když toho je na něj už moc, v bezpečí vstřebávat své objevy a vykukovat do světa z mé náruče.
V průběhu dohledávání informací, jsem narazila na blog Aničky Kohutové, který mě přesvědčil, že mé představy porodu nejsou jen růžové a naivní, jak mi to okolí tvrdilo (porod je přece strašlivý!), ale že to tak může i být. Její e-kniha, která shrnuje mýty o kojení, mě velmi pobavila, protože většinu těchto rad už jsem dostala, přesto, že jsem byla teprve těhotná a pomohla mi uvědomit si důležitou informaci.
Zabývám se porodem, ale už ne tím, co přijde potom.
Jako mnoho dalších prvorodiček jsem se důkladně připravovala na porod. A tím jako by všechno končilo. Vůbec mi nedocházelo, že je to vlastně začátek. A když už mě napadlo se zajímat, byla jsem odbývána větami typu: "Všechno je jinak." "Dítě mi úplně změnilo život."
Ale nikdo už nepopisoval co a jak. Zpětně to chápu, ono se to opravdu vysvětluje velmi špatně.
Ten pocit, když po měsících příprav, očekávání a zvědavosti mozek nechápe, že ten malý uzlíček, který držím v náručí, je náš malý zázrak. Když po pár týdnech strhnuta rutinou netrpělivě čekám, až se miminko nakojí a usne, abych mohla pohnout s prácemi, ze kterých jsem neustále vyrušována, anebo je prostě odkládám. A když miminko usne, tak strávím další půlhodinu pozorováním, jak krásně spinká. Případně rovnou usnu s ním, protože děti kolem šíří spací auru, abychom jim neutekly.
Život plný okamžiků, kdy jsem naprosto bezradná a nechápu, co to ten tvoreček vlastně chce. Okamžiků, kdy cítím naprosté souznění, klid a spokojenost. Okamžiků, kdy uvažuju nad tím, že ho dám prvnímu kolemjdoucímu, protože jsem úplně neschopná, je toho na mě moc a dokoliv jiný se o něj určitě bude starat lépe než já, neschopná matka Okamžiků, kdy chci, prostě strašně chci být sama. Okamžiků, kdy přetékám láskou. A mnoho dalšího.
Prostě život plný extrémů i rutiny zpestřený houpačkou hormonů.
V průběhu svého těhotenství jsem si uvědomovala, že si z toho dělám malé studium. Je to téma, které se mě velmi dotýká a čím více vím, tím více mě baví. A přišla chuť to jen tak neopouštět a studovat více do hloubky.
Ke konci těhotenství jsem narazila na první ročník studia na poporodní dulu. Velmi mě to zaujalo. Uvědomila jsem si, že je to přesně to, co hledám. Vždy se mi velmi líbila práce duly, ale netroufala jsem si. Ale doprovázet ženy po porodu, to mě zaujalo mnohem více.
Jenomže pak přišlo zklamání. Pohovor v termínu mého porodu. Kurz začíná asi měsíc po mém porodu. Je formou víkendovek, tři hodiny cesty z domu. Cena. A zapojil se ten výborný kritik, kterého máme téměř všichni v hlavě, a začal mi vysvětlovat, že to prostě nejde! S miminkem někam cestovat na víkendy a ještě se chtít učit. No to je přece nemožné!
Nakonec jsem si řekla, že kdo nic nezkusí, sice nic nezkazí, ale ani nezažije. Odhodlala jsem se napsat email s dotazem a následně motivační dopis.
Pohovor proběhl po telefonu. A vyšlo to tak, že jsem oslavila první měsíc života naše malého zázraku cestou do Brna.
A jsem velmi ráda, že jsem se odhodlala, i když to znamenalo cestovat sama s výbavou a dítětem, protože přítel pracoval, takže mi nemohl pomoct.
Neměnila bych. I když dneska už vím, že jsem šestinedělí měla strávit trochu jinak, ale chyby jsou od toho abychom se z nich poučili. Navíc mi právě ta první víkendovka mnoho dala.
Kurz mě přivedl na novou cestu, plnou zajímavých informací a úžasných lidí. Změnil můj pohled na období šestinedělí a péči o matku i miminko. Pomohl mi časem si uvědomit, jak moc je důležité během šestinedělí odpočívat a "nevyplýtvat" energii, kterou si máme uchovat na později. Případně, kde ji brát.
A protože mi přijde důležité, aby poporodní dula byla i kvalitní laktační poradkyní, mám za sebou i kurz na laktační poradkyni. A protože život vidím jak příležitost ke vzdělávání a seberůstu, určitě tím mé vzdělávání nekončí. Kažpopádně základ své práce vnímám v podpoře ženy po porodu tak, jak to každá jedinečná žena potřebuje.
A můj vzkaz pro vás na závěr: Všechny jsme tak dobré matky jak jen dokážeme. A období nejistoty, kdy pochybujeme o správnosti naprosto čehokoliv je přirozená součást šestinedělí a mateřství. Každá z nás se s tím ve větší, či menší míře setkala.
Toliko k mé cestě k poporodnímu období, doufám, že na mém blogu načerpáte mnoho inspirace a třeba vás i posune na vaší cestě životem. Pokud bych vám mohla osobně pomoci, nebo máte nějakou otázku, námět na článek, který by Vás zajímal...
Děkuji za důvěru a kontaktujte mě na mém emailu / FB / SMS. Záleží, jak to nejlépe vyhovuje Vám.