Být rodičem je pohádka

Dneska jsem se po dlouhé době vydala do dětského koutku. Měla jsem tam setkání s "kolegyněmi" a věnovala jsem se jim. Přesto jsem si po chvíli všimla paní, která, jak jsem později pochopila, tam byla jako hlídání.

Taky tam byla asi 2 letá holčička, dcera paní na hlídání, která strkala do ostatních dětí. Brala jim věci. Neustále s něčím měla problém. Nebyla agresivní, jen prostě neustále něco bylo špatně.

A pak nastal scénář, který se s drobnými obměnami opakoval každých 10, 15 minut. Její maminka se naštvala, "zaútočila". Naprosto bez trpělivosti, což kvůli neustálemu opakování chápu, na ní zakřičela velmi ošklivým zkomolením jména, patřičně ji vynadala, jaká je ošklivá a hnusná holčička a donutila ji, at se omluví. Reakce holčičky se střídaly. Někdy křičela, někdy trucovala, někdy nereagovala. Ale po chvíli byl výsledek stejný, napůl řekla nějakou omluvu a šla strčit do jiného dítěte. Situace se dala vyřešit mnohem lépe a hlavně s mnohem menším počtem opakování. Chyběla tam komunikace, porozumnění příčiny problému.

Nechci maminku soudit, to v žádném případě. Spíš to chci použít jako příklad toho, jak dokonale si můžeme nerozumět se svým vlastním dítětem.

Věřím, že ji maminka má velmi ráda, stejně jako holčička ji.

Ale neumí spolu komunikovat.

Nikdo je to nenaučil.

Komunikaci se totiž učíme.

A jestli nás naše maminka naučila, že pokud si třeba nevíme rady, křičíme na ostatní, nebo je plácáme, budeme to dělat ať nám je 5 nebo 50. Pokud si někdy v průběhu života uvědomíme, že můžeme jednat jinak, a lépe, je před námi klikatá cesta sebepozorování a přeučování.

První komunikace přichází již v šestinedělí. Dítě se narodilo a různými způsoby se nám snaží sdělit co potřebuje. Pokud jemné náznaky nefungují, příjde na řadu pláč. A tím, jak se chováme, jak na dítě reagujeme ho učíme první základy toho, jak se samo bude chovat a reagovat. Pokud dítě „ignorujeme“ naučí se, že nemá cenu plakat a projevovat se, protože stejně nikdo nereaguje. A v budoucnu bude přehlížet potřeby ostatních. Ne schválně, ale prostě nebude „vědět“.

A tak dítě učíme celý život. Děti nás pozorují, nasávají jak reagujeme a pak to samy dělají.

Navíc děti mají ten „dar“, že s naprostou neomylností v nás najdou tu bolavou část. Nějaký kousek bolavé duše, bolístku z dětství, cokoliv, a štouchnou do ní takovým způsobem, aby to zasáhlo. A bolelo.

Nedělají to samozřejmě naschvál. Ale je to bolavé a my většinou reagujeme úplně nevhodně. Alespoň já určitě, i když teď už se většinou první zarazím a hledám důvod, proč mi to tak vadí a bolí. Většinou.

Na druhou stranu je to neskutečný dar a příležitost.

Děti nám ty bolístky pomáhají odhalit, upoutat na ně pozornost a tím nám pomáhají se stávat lepšími lidmi i rodiči. Protože nikdo nejsme dokonalí. I když si to všechny děti do určitého věku o rodičích myslí.

Nejsou dokonalí naši rodiče, nejsme dokonalí my, ani naše děti.

Ale všichni máme společný neuvěřitelý potenciál, který nám ukazují děti nejvíce v prvních letech jejich vývoje a růstu. Taky vám příjde úžasné a fascinující, co všechno dítě zvládne během prvního roku života?

Z malého uzlíčku, který neumí pořádně ovládat své tělo vyroste neskutečnou rychlostí malá bytůstka, která objevuje zázraky světa s neutuchající zvědavostí a elánem. Ten neskutečný fyzický i psychický pokrok!

A ten potenciál máme všichni v sobě.

Jenže čím jsme starší, tím více „ale“, „nesmím“, „co by si okolí řeklo“, „na to už jsem stará“ a spoustu dalších variant si s sebou neseme. Děti nám pomáhají nahlédnout pod pokličku toho, jací bychom mohli být, jací opravdu jsme a co nás uvnitř trápí.

Většinou to bolí, ale i ty dětské pohádky nás učí, že první přichází problém, překážka, krize a právě jejím překonáním, zdoláním se stáváme lepšími a silnějšími.

Bajaja zabije draka. Nakonec. I když se bojí. Ale předchází tomu dlouhá cesta, na které se učí, aby byl dost silný a toho draka opravdu zabil. Ten drak už je v podstatě jen vrchol ledovce. Vyvrcholení celé cesty.

Být rodičem je pohádka.

Někdy plná slunce, jindy prší a na záda nám funí draci. Po bytě pobíhá splašené stádo. Řvou dinosauři. A mnoho, mnoho dalšího. Člověk začně oceňovat kouzlo pustého ostrova. Ale i Robinson měl Pátka a lidojedy.

Jen se nesmíme bát vydat se s těmi našimi malými průvodci na cestu.

Protože kdyby Honza neslezl z pece... Však to znáte.