Dítě na cestách

Ten „baťůžek“ má 8 měsíců.

Už o tom bylo napsáno mnoho a já přidám svou trošku do mlýna. Protože cestování prostě miluju. A je jedno, jestli jedu do vedlejšího města, na hory, a nebo přes půl Evropy.

A jak to souvisí s dobou po porodu? Velmi. :)

Po porodu se učíme začínat znovu. Tím, jak žijeme, učíme taky naše miminko.

Samozřejmě, každé dítě už se rodí s nějakými rysy osobnosti. Ale mnoho, velmi mnoho toho utváříme a ovlivňujeme taky my, jako rodiče.

Dítě rodičů, kteří milují cestování a užívají si každou, byť malou cestu, bude na cestování časem reagovat jinak než dítě rodičů, pro které každá cesta znamená paniku, nervy a problém.

V šestinedělí bychom měly být se svým miminkem doma a dopřát mu čas na přijetí nové skutečnosti, zpracování porodu, vybudování vztahu mezi dítětem a matkou.

Také matka by si měla uvědomit, že její tělo se cca 9 měsíců měnilo a teď se musí změnit zpátky. A čím více bude odpočívat, tím více energie bude tělo mít na obnovu a tím rychlejší a snadnější cesta to bude.

Postupně, jak se žena cítí, je velmi příjemné navázat miminko do šátku a jít se toulat do přírody. Pomalé, pohodové, nevyčerpávající procházky. (Haha, vítej nutnosti jít nakupovat. Ale mluvím o odpočinku ;) ) Většinou miminko velmi dobře spí po většinu doby. V zimě se můžete zachumlat do nosící bundy/kapsy, miminko hřeje vás, vy hřejete miminko...

Navíc VÍTE, jestli je miminku teplo nebo horko. Vaše tělo to pozná, vy to vycítíte.

Časem se procházky, výlety prodlužují, přibývá cestování autem/vlakem/autobusem, případně i letadlem. Většinou zkušeností vypovídají o tom, že je miminku jeno v které zemi se nachází, kde je.

Potřebuje maminku. Její blízkost, pozornost a podporu.

Navíc, pokud nejedete na severní pól, kam byste s dětmi stejně asi nejeli, tak jedete do země, kde se rodí a vyrůstají děti.

Všude, kde jsou lidé, jsou většinou také děti. Bývá samozřejmě lepší přizpůsobit země podle věku dítěte, ale většinou největší problém bývá v naší hlavě (hlavně pokud cestujeme po Evropě). A v hlavě našeho okolí, ale to už zase odbočuju. :)

Každopádně, pokud byste chtěli cestovat s dětmi, ale máte strach, zkuste se zamyslet nad dvěmi takovými oblíbenými větami, které slýchám docela často.

S dětmi končí život.

S dětmi se nedá cestovat. (kvůli nim)

A další takové oblíbené.

Už jste nějakou podobnou slyšeli? Vidíte co mají společného?

S dětmi opravdu může končit život. Pokud vyloučíme všechno krom povinností, máme velkou šanci promarnit velký kus života. A pak ty děti vyletí z domu, my máme prázdno a pocit oběti. Ale ty děti to po nás nechcou. To jsou jen nějaké naše představy. Naše volby.

Moje zkušenost je taková, že pokud s něčím nemáme problém my, tak ten problém většinou nemají ani malé děti. A s těmi staršími se dá mluvit a najít příčinu problému. Která většinou bývá jinde než si myslíme.

Naopak, malé děti snáší cesy mnohem lépe než dospělí. Jsou „skladnější“.

Partner je z Lotyšska, takže máme v rodinných povinnostech cestování přes půl Evropy. :) Já to mám navíc moc ráda. Jen je to cca 23 hodin čisté jízdy Praha - Riga. Takže jak s dítětem? První jsme to kouskovali, jeli hlavně přes dobu poledního a nočního spánku, a v přestávkách mimo teplého jídlo i povinná procházka.

No výsledek bývá takový, že malý je perfektně odpočinutý, my ztuhlí a první den po příjezdu je vyloženě spací/odpočinkový. V Lotyšsku je to super. My spíme a babička si štastně hraje s malým, ale doma hlídání nemáme, takže spíme „na směny“ a s malým. Zatím má totiž polední spánek! Nevím, co budem dělat až bude spát jen v noci.

A protože malý je plný energie, i tu babičku po tom, co strávil dva, tři dny na cestě spolehlivě utahá.

A takových cestovatelských, neunavitelných dětí znám více. Celkové bývají otevřenější, zkušenější, tolerantnější. Přece jen, dostávájí mnoho nových podnětů a musí zvládat nové situace a pokud cestují více, zažívají i střety kultur, kdy si zkušenosti protiřečí.

Jaký svět ukazujete dětem vy? Liší se od toho, jaký byste jim CHTĚLI ukazovat?

Mě poslední cesta z Lotyš přiměla přehodnotit názor ohledně toho, že tablet dětem nepatří. Jeli jsme až na malé přestávky v kuse. 6:40 odchod od babičky a 11:30 druhého dne příjezd domů. A malému bylo jedno, že musí celou dobu sedět na sedadle v autobuse (a fakt seděl!), protože se mohl dívat na krtečka. Uff.

Do toho se mu tlačí 4 zuby najednou a je protivnější, než bývá. Tak pohodovou cestu jsem opravdu nečekala.

Každopádně cestování rozšiřuje obzory nejen nám, ale i dětem, které jsou mnohem více otevřenější. Poznávají jiné možnosti i způsoby života. Na cestách býváme v mnohem více „dovolenkovém“ rozpomožení mysli, takže i víc v pohodě. A když jsme více v pohodě, tak mnohem lépe řešíme i krize a vypjaté situace s dětmi. A to je jeden z dalších důbodů, proč miluju cestování.

A vy? Cestujete rádi?

A jaký máte názor na cestování s dětmi? Jaké zkušenosti?