Rozhovor v duši

Občas vídám maminky, které nervozně třepou kočárkem, zatímco miminko v něm zoufale pláče.

Někdy sbírám odvahu maminku oslovit, ale nikdy jsem to zatím neudělala. A pak jdu dál a v hlavě se mi odvíjí smyšlený rozhovor.

„Dobrý den. Vidím, že jste nervozni z toho, že miminko pláče a houpání kočárku nepomáhá. Občas vidím podobné situace a přemýšlím, proč to miminko nevezmete do náruče a neobejmete.“

„Mám strach, že ho rozmazlím.“

„Hmm... A napadlo vás, že to to miminko vnímá jinak? Víte, abych vysvělila, jak to myslím, použiju jinou situaci.

Představte si, že jste smutná, něco vás trápí, třeba je vám trochu špatně, máte mizerný den a nemůžete s tím nic udělat.

Myslíte, že by pomohlo lásky plné objetí milované osoby?“

„Asi ano. Určitě.“

„A měla byste dobrý pocit, že se vám věnuje? A nebo by vás napadlo, že vás rozmazluje, navíc v negativním smyslu slova.“

Vidíte ten rozdíl? Mezi VĚNOVAT SE a ROZMAZLOVAT?

Rozmazluje se věcma, ne pozorností.

Mám dojem, že by se ten rozhovor takhle ve skutečnosti neodehrával. Spíš bych byla odkázána „starat se o vlastní věci“. Takže žádnou maminku neoslovím, alespoň ne osobně, ale třeba takhle těch maminek oslovím mnohem víc.