Divočina, nebo hluboký ozdravný zažitek? Aneb šestinedělí na Ukrajině.

Moje spolužačka ve studiu na Poporodní dulu se s náma nedávno podělila o velmi zajímavý a krásný příspěvek k zamyšlení. Pravděpodobně to u nás bývalo velmi podobné. Jako všude ve světě. Tak proč se nevrátit do minulosti? :)

Autorkou je Eva Potempová a příspevek s dalšími zajímavostmi najdete na FB stránkách Pomoc po porodu.

Krásné čtení.

Divočina, nebo hluboký ozdravný zažitek? Aneb šestinedělí na Ukrajině.

Matka i tchýně šestinedělky chápou péči o nedělku a její zotavení, jako důležitou úlohu, pro zdraví celého rodu.

V průběhu celého šestinedělí se provádí ženě masáže bříška kompresemi. Používají k tomu bylliné napěchované vaky, které se nahřívají v lázni, dále různé bylliné oleje. Jako nejdůležitější lidé v této zemi vnímají odpočinek ženy, která je během šestinedělí v posvátném stavu a celá rodina se k ní chová s velkou úctou. Všichni si totiž uvědomijí, jakou velkou změnou žena prošla, posílila svou ženskost, její tělo se změnilo a je tedy nutné mu vzdát úctu právě odpočinkem.

Žena, právě procházející šestinedělím, má velkou potřebu tepla, jak fyzického, tak psychického (příjemné pocity...). Dokonce ani v létě by neměla chodit bosa.

Se šestinedělkou se zachází právě tak jemně a citlivě jako s novorozeným miminkem, protože i ona je stejně křehká.

Celou dobu si pak nedělka zavazuje kolem břicha lněný šál, ale ne tak, aby byla utažená, jen tak aby se vytvořila taková kapsa a vnitřní orgány měly lehkou oporu, než se zase všechno usadí na své místo, taky je nutné mít neustále v teple bedra.

Novorozenci jsou po porodu velmi otevřené bytosti, stejně jako jejich matky. Proto si tedy nově vzniklá rodina domů na návštěvu zve pouze lidi, od kterých by chtěli, aby něco z nich přešlo na dítě. Pouze a jen lidi, kterých si hluboce váží, které v životě chtějí, kteří je inspirují. Na Ukrajině je běžné, že rodina zve různé mudrce a babky kořenářky, aby se přišli na dítě podívat.

Velkým opakem, dá se říct, je naše forma smýšlení, kdy nedělka vyráží nakupovat do velkého nákupního centra plného lidí, nebo vyráží do kaváren posedět a vůbec jí nedochází, jak křehká a otevřená je bytost, kterou tam s sebou přivádí. To samozřejmě není nabádání, aby nedělka byla zavřená měsíc a půl doma, pouze jen k zamyšlení, jaké aktivity jsou nutné a které může obstarat rodina, přátelé, či dula.

Na konci šestinedělí pak všechno vrcholí rituálem sedmi bran. Za ženou přijde žena, která ji šestinedělím provázela. Udělá jí zahřívací nápoj, pak ji položí a udělá ji poslední masáž bříška.

Potom si povídají.

Tato doba hovorů je nesmírně důležitá, protože v přítomnosti důvěrné ženy se může nedělka plně uvolnit, tak jako uvolnit všechny emoce buďto spojené s porodem a dobou po porodu, nebo ženy právě často vypráví i zdánlivě nesouvislé příhody, pocity...

Vyplavují a pročišťují se situace, které jsou třeba naprosto triviální, ale život dokáží ovlivnit maximálně. Můžou to být traumata, nebo i "maličkosti" co je zranily kdysi.

Pak se jde žena vykoupat do vonné lázně naplněné květy, v této koupeli ze sebe smyje všechno co ji trápí.

Poté následuje "svazování". Žena utahuje na šestinedělce šátky a tím uzavírá její tělo po porodu- zavírá porodní brány a dává tělu signál, že už je všechno u konce. S tím, jak pak šátky rozvazuje, žena vdechuje afirmace- jsem krásná, jsem zdravá, daří se mi. Toto se děje čtyřicátý den po porodu. V Rusku například chodí ještě do sauny.

Další částí rituálu je, že se žena oblékne do nových šatů a vyjde ven, kde na ni čeká rodina a přátelé. Je oslovena "vítej královno, ty jenž jsi přivedla na svět syna/dceru."

Společně usedají k hostině a žena pálí své staré oblečení.

Po celou dobu je prostě jako v bavlnce. O všechno se starají ostatní a pak jde žena spát a ráno se probudí do uklizeného prostoru, protože její královničkování stále trvá, její povinnosti se vrací postupně.

Pro mě osobně bylo čtení o tomto ritálu sedmi bran a celkovém chování komunity k šestinedělce, nové matce, královně, velmi dojemné. Ano ukápla mi slza při pomyšlení, jak probíhá šestinedělí u nás, v naší ne tak vzdálené slovanské kultuře. Kam se ztratila naše moudrost? Proč tlačíme ženy v šestinedělí k tomu, aby se o sebe staraly samy? Aby byly perfektní? Hubené, nalíčené, stále s úsměvem a spokojené, doma uklizeno a navařeno?

Co to neustále odmítáme vidět a cítit? Cit a soucit. To je možná něco, co nám bylo už na začátku našeho života sebráno násilným přístupem u porodu, separací a brzkým ukončením kojení... Vše se dá změnit...!

Čerpala jsem z informací jedné moudré ženy, jménem Jitka Matýšková, které tímto děkuji, že se podělila o tradice pocházející z její země.